Původ taoismu

Nejprve si uvědomme, že veliký mistr Lao-c' nebyl v pravém slova smyslu taoistou, podobně jako ani Buddha Šákjamuni nebyl buddhistou nebo třeba Ježíš Kristus křesťanem. Dokonce ještě ani Lao-c'ův následovník Čuang-c' by sám sebe nenazval taoistou, přestože oba dva mistry dnes chápeme za zakladatele tohoto duchovního směru. Ve skutečnosti výraz u nás překládaný jako "taoismus", tao-ťia (道家, daojia), vznikl až několik generací po jejich smrti, počátkem období vlády dynastie Chan (206 př.n.l. - 220 n.l.), kdy se taoistická filozofie formuje jako škola založená na studiu knihy Lao-c' (později nazývané Te-tao-ťing, dnes Tao-te-ťing), knihy Čuang-c' (všech 33 až 52 kapitol), a Knihy proměn I-ťing.

Taoismus získal své jméno podle názvu základního díla Tao-te-ťingu. Dochází k tomu až v době po reedici Lao-c'ovy knihy, ve které již bylo původní pořadí kapitol Te-tao-ťingu změněno. Jako konkrétní filozofická škola nebo duchovní směr se taoismus zásadně vyhraňuje a odlišuje od racionálního konfucianismu neboli žu-süe (儒學, ruxue).

Někteří teologové mají za to, že taoismus má své kořeny v dobách dávno před Lao-c'em, ale tento názor je celkem zavádějící. Na jednu stranu je jistě pravda, že Lao-c'ovy myšlenky nemohly vyrůst z ničeho a jistě měly svůj základ postavený na moudrosti dřívějších generací. Navíc, jak někteří textologové  již v minulém století odhadovali a archeologické nálezy v Kuo-tien z roku 1993 zřejmě podporují, dokonce i některé pasáže Tao-te-ťingu jsou samotným Lao-c'em převzatými texty od starších autorů.   Na druhou stranu ale Lao-c' přichází s ucelenou, jasnou naukou, která se od dřívějšího náboženství Číny liší nejen svou hloubkou, ale i některými zcela originálními myšlenkami. 

Dosavadní převládající polyteismus, víru v démony a kult uctívání předků Lao-c' překonává v podstatě monoteistickým chápáním světa a tím prakticky zakládá zcela novou epochu v historii čínského myšlení. A na tomto faktu nic nezmění ani pozdější neblahý vývoj událostí (který v podstatě znamenal postupný odklon taoistů od původní čistoty nauky směrem k okultismu a pěstování alchymie a též vlivem konfucianistů nakonec opětovný obecný návrat k uctívání předků a k polyteismu), který dodnes vrhá stín na tak jasný odkaz velkého mistra.

Je taoismus náboženství?

Zatímco například u buddhismu se odborníci dodnes přou o názor, zda se jedná o náboženství nebo ne, u taoismu mají, zdá se, většinou jasno. I když původní tao-ťia je považována spíše za filozofii, světonázor nebo způsob života následovníků velikého mistra, a religiózní taoismus neboli tao-ťiao (道教, daojiao) se vyvinul z původní nauky až o přibližně pět set let později inspirován mimo jiné i nově přivezeným buddhistickým náboženstvím neboli fo-ťiao (佛教, fojiao), přesto již Lao-c' ve svém základním díle jasně hovoří o Bohu a nabádá k následování Jeho vůle projevené skrze vesmírné zákony.

Z hlediska historické posloupnosti bychom tedy měli být připraveni rozlišovat základní tři etapy vývoje tohoto původního čínského náboženství:

Ranné období - od mýtické dynastie Sia, přes dynastii Šang až do dynastie Čou - různé nauky, šamanismus, polyteismus, uctívání předků

Střední období - od konce dynastie Čou, přes Čchin až do dynastie Chan - Lao-c'ovo učení, původní taoismus, praktický monoteismus

Pozdní období - od dynastie Chan až dodnes - filozofický taoismus, neotaoismus, okultní taoismus, religiózní taoismus

V posledních dvou tisíciletích prodělal taoismus mnoho změn a stal se pro laika velmi nepřehledným. Vzniklo mnoho škol a sekt, napsala se řada spisů. Navíc se taoismus mísil s buddhismem a konfucianismem, takže dnes jsou tyto tři náboženské filozofie v Číně velmi těsně propojené či smísené.

Je jen potěšující, že s příchodem taoismu na Západ se zde hlavní zájem soustředí na studium a překlady Tao-te-ťingu, což můžeme chápat jako pokus o pochopení původního Lao-c'ova učení.      Naopak okultismu šen-tchung (神通, shentong) se tu věnuje minimum zájmu,  okrajové pozornosti se dostává taoistické astrologii čan-sing-šu (占星術, zhanxingshu) a geomancii feng-šuej (風水, fengshui).       Zvláštní kapitolu pak tvoří více či méně úspěšné pokusy o praktikování bojových umění wu-šu (武術, wushu), zdravotních cvičení čchi-kung (氣功, qigong) a nebo taoistické medicíny čung-ji (中醫, zhongyi).

Slovník čínské mytologie (Josef Guter, 2002): Taoismus

Filozofické a náboženské učení, nazvané podle titulu spisu Tao-te-ťing, jehož autorství se přisuzuje filozofu Lao-c'ovi. Podle taoismu je svět v ustavičném pohybu a věčné a neměnné je pouze Tao. Člověk koná dobře, když do jeho působení nezasahuje, spíše se má snažit o nekonání (wu-wej), o zařazení se do stávajícího pořádku Tao a v něm nacházet své uplatnění. O něco později (kolem roku 350 př.n.l.) tyto myšlenky rozvedl filozof Čuang-c'. Od té doby jsou oba myslitelé považováni za faktické zakladatele taoismu.

Tento filozofický systém, jehož protějškem se stal racionální konfucianismus, se už od dob dynastie Chan (206 př.n.l.-220 n.l.) pojil s okultistickými myšlenkami a směřoval k alchymistickým pokusům o dosažení fyzické nesmrtelnosti. Hledání byliny věčného života nebo elixíru nesmrtelnosti se stalo základním znakem taoistických mistrů.

Učení se časem rozštěpilo do četných škol, přejímalo buddhistické prvky a vytvořilo přímo byrokraticky působící panteon nesčetných božstev. Vznikla církvi podobná organizace s kláštery a mnichy, kteří však nemuseli dodržovat celibát.

. . .

Ottův slovník naučný (1888-1909): Taoismus

(z čín. tao, rozum), slove náboženství čínské sekty Tao-š' čili taoistů, která uctívá Lao-c'a jakožto svého zakladatele, ač neprávem, tím více, poněvadž dnešní taoismus s naukami Lao-c'ovými nemá nic společného a jim ani nerozumí.

Taoismus, rozšířený zvláště ve třídách nižších a uznaný za náboženství státní, jest směsí kultu předkův a přírody, prostoupenou živly buddhistickými, při níž velikou úlohu hraje zaklínání duchů. Božstev a geniů má taoismus nepřehledné množství; v čele bohů stojí "vznešený panovník" Jü-chuang Šang-ti. Z geniů jsou prvními pa-š'ové, t.j. osm geniů, v jejichž čele je Šou-sing "bůh dlouhého života".

Taoismus tak jako buddhismus věří ve stěhování duší. Kněží náboženství tohoto slovou tao-š' a dělí se v kněze světské a řádové, kteří se nežení. V čele kněžstva stojí tchien-š' "mistr nebes", zosobnění prvního boha, jakýsi papež sídlící na sev. hranici provincie Fu-kienu na Lung-fu-šanu, "hoře draka a tygra", ale nemá žádného rozhodujícího vlivu, ani hierarchického ani politického.

Taoismus býval kdysi u veliké vážnosti na dvoře čínských císařů, ač nyní jeho význam značně poklesl. Literatura taoismu je velmi rozsáhlá, ale namnoze málo přístupná. . . .